Je to síla vlastního přesvědčení, co rozhoduje o tvém úspěchu.

Je to síla vlastního přesvědčení, co rozhoduje o tvém úspěchu. Nejsou to peníze, rodinné zázemí, podpora okolí, nejsou to naše dovednosti, či vzdělání.

Díky svému povolání potkávám neustále nové lidí. Majitele velkých firem, začínající podnikatele, zaměstnance, nezaměstnané, lidi na začátku profesního života i lidi blížící se k jeho konci. Lidi v plné síle i lidi vážně nemocné. Lidi bohaté i lidi zadlužené na tři generace dopředu. Lidi šťastné i nešťastné.

Každý má své vlastní přesvědčení o tom, jak to v životě chodí. 

Jenže v tom je často ten háček. V přesvědčení a jeho síle.

Když se mě studenti ptali – „Co všechno musím znát, abych byl úspěšný?“ – pokaždé se mi honila v hlavě stejná odpověď,

Je to síla vlastního přesvědčení, co rozhoduje o tvém úspěchu.

Nemusíš znát ani umět nic. Stačí, když budeš přesvědčený o tom, že budeš úspěšný. Všechno, co potřebuješ znát a umět k tobě přijde. Ne samo, ale díky síle tvého přesvědčení. Ta síla způsobí, že informace, které potřebuješ, získáš a vstřebáš jednoduše a rychle.

Nové dovednosti si osvojíš cestou, a naučíš se je snadno. Zkušenosti, které budeš postupně sbírat, ti dovolí vidět jen ty překážky, které jsou v dohledu.  

A opět jen síla tvého přesvědčení může změnit ony překážky v příležitosti.

Kdybys dnes věděl všechno, co budeš vědět na konci té cesty, zalekl by ses a možná bys vůbec nezačal, a to by byla obrovská škoda.“

Jenže nahlas jsem to nikdy neřekla. Byla jsem přesvědčená, že to na akademickou půdu nepatří. Hloupé přesvědčení.

Jak jsem došla k tomu, že přesvědčení stačí? Možná je to moje nátura, nedokážu přijmout fakt, že „něco“ nejde.

Vzpomínám si, jak jsem žádala v roce 1994 o zaměstnání. Byla jsem přesvědčená o tom, že ta práce je pro mne.

Do své žádosti jsem mimo jiné napsala, „sice nesplňuji všechny vaše požadavky na dané místo, ale jsem přesvědčená, že se ve velmi krátké době naučím vše, co je potřeba a budu pro vás přesně tím zaměstnancem, kterého hledáte.“

Kdybych při odesílání žádosti, na tohle místo, měla všechny informace, které jsem měla na konci naší spolupráce, nikdy bych tak naivní dopis nenapsala.

Nikdy bych se neodvážila o to místo požádat. Nikdy bych si nevyzkoušela, jaké to je, vést tým lidí a dělat marketing pro velkou společnost.

Stejně tak bych nikdy nezaložila účetní firmu, neměla bych odvahu žádat o místo na univerzitě, nepustila bych se do certifikace firem, nezačala bych dělat grafiku, netroufla bych si radit v oblasti PR, neodvážila bych se nabízet vytvoření webových stránek a nikdy bych nedělala průzkumy veřejného mínění, či neradila v kampaních politickým stranám, nikdy bych nebyla lektor a nikdy bych nikomu nepomohla v rámci koučinku.

Přesvědčení o tom, kdo jsme a co dokážeme je jako hnací motor.

Přesvědčení o tom, co není možné a co nedokážeme je jako „brzda“. Zatáhne se před změnou.

Náš mozek změny nemá rád, jsou mimo jeho komfortní zónu. Jsou mimo to, co už zná. Nechce nás pustit do světa, který si neumí představit, protože co si nedokážeme představit, to není možné.

Pokud jste někdy byli nuceni rychle zatáhnout brzdu při jízdě autem, jistě si vzpomínáte na ten pocit. Jako když vás někdo nečekaně vzbudí. Tělo aktivuje všechny obranné systémy. Rozbuší se srdce, ztvrdnou nohy a po chvilce jste zpět v tvrdé realitě svého původního života. Zůstane jen divný pocit.

Brzda v podobě našich vlastních přesvědčení funguje stejně. Znáte ten opojný pocit, když se rozhodnete něco změnit. Ta úleva, když najednou přesně více kudy vaše cesta vede. Vidíte světlo na konci tunelu, rozběhnete se k němu a … BRZDA!

Brzda v podobě „ale to nepůjde, to není možné, já na to nemám, to nikdy nedokončím, začnu až zítra, to není pro mne, nemám na to dost peněz, všichni to dělají takhle, všichni říkají…“ A jste zpět, zůstane jen divný pocit.

Proto jsem přesvědčená o tom, že pokud víme, co chceme, nemá smysl o tom pochybovat. Nemá cenu brzdit sami sebe tím, že nemáme dost informací, protože většinou právě tyto informace spouští naše pochyby v podobě „brzdy.“

Podle svých přesvědčení se chováme k sobě, k okolí, podle svých přesvědčení jednáme. Výsledkem pak je potvrzení toho, že jsme měli pravdu. O čem jsme byli přesvědčeni, to se stalo. Jinak to ani být nemůže.

Každé naše přesvědčení, bez ohledu na to, zda je omezující, či prospěšné pro náš život, má tendenci se splnit.

Jestli se nám splní všechno, co jsme si přáli, se odvíjí od síly našeho přesvědčení. Jedinou věcí, která tuto sílu omezuje jsou naše pochyby. Pochyby na vědomé i nevědomé úrovni.

  • Můžete si sepsat seznam svých přání a k nim napsat pochyby a postupně je rozbíjet,
  • můžete analyzovat každou pochybnost až k jejímu vzniku do nejútlejšího dětství,
  • můžete si vymazat z přátel všechny, kteří vás od vašich cílů odrazují,
  • můžete přestat komunikovat s matkou a nenechat se už dále srážet,

ale víte co, je to fakt dlouhá cesta. Zkuste prostě použít jednoduché zaklínadlo…

ZVLÁDNU VŠECHNO, CO MI PŘIJDE DO CESTY ZA MÝM SNEM.

Napište si ho třeba na strop v ložnici, ať na něj vidíte každý večer a každé ráno.

Hoďte všechny pochyby za hlavu, co můžete ztratit? Riskněte to a věřte si! Poslouchejte svůj vnitřní hlas a pokaždé, když vám řekne něco, co zní jako pochyby, změňte to. Je to přece váš hlas! Jen vy víte, jak se chcete cítit, jak chcete vypadat, jak chcete žít. Jen vy znáte cestu, kterou chcete jít.