Musíte mít všechno pod kontrolou, protože jinak by váš vztah nefungoval? Pusťte ji!

Musíte mít všechno pod kontrolou, protože jinak by váš vztah nefungoval? Pusťte ji!

„To je taková nezodpovědnost! Jak to mohl udělat? Člověk, aby ho stále kontroloval! Všichni muži jsou nezodpovědní!“

Hanka rázně ukončila svůj monolog a začala sbírat mokré prádlo, přestože svému muži třikrát do telefonu zopakovala, „než odejdeš sundej to prádlo ze šňůry, odpoledne má pršet!“

„Všechna moje práce přišla vniveč. Je mu to úplně jedno. Já jsem mu úplně jedno. Nemiluje mě, jen se tak tváří! Ale takhle to dál nepůjde. Už nemůžu. Nejsem jeho máma, abych ho pořád kontrolovala!“ Hanka se rozplakala.

Musíte mít všechno pod kontrolou, protože jinak by váš vztah nefungoval? Pusťte ji!

Přes plot nahlédl soused, „Hani, stalo se ti něco? Můžu ti nějak pomoct?“

Hanka si utřela slzy a chtěla vypustit emoce rovnou na zástupce právě toho pohlaví, které dělá všechno špatně, toho pohlaví, které musí ženy neustále kontrolovat! Proč se stará?

„Víš Hani, já jdu zrovna na hřbitov za Klárou, ale zdálo se mi, že je u vás nějaký hluk, tak jsem pro jistotu nakoukl.“

Hanka povolila ramena. Spolkla všechny věty, které chtěla vypustit a jen soucitně pronesla. „Jsi moc hodný Tomáši, nic se nestalo, já se jen řízla o šňůru, tak si tu nadávám.“

Tomáš se usmál, „jo, to vždycky pomůže. Koukám, že ti to zmoklo, počasí je dneska rozmarné. Tak já jdu ať Klára nečeká, nemá to ráda.“ Mrknul na Hanku, aby si nemyslela, že je úplný blázen, když i po smrti své ženy dodržuje to, co po něm vždycky chtěla, dochvilnost.

Hanka si lehla na usychající trávu. Hlavou se jí honily vzpomínky na Kláru. „Taky mi strašně chybí, uměla se na všechno dívat s nadhledem.“

Jednou se jí Hanka zeptala, „Copak tobě na tvém muži nic nevadí? Jste pořád tak v pohodě.“

Klára se tenkrát jen zasmála, „holka neblbni, jsme spolu už víc než čtyřicet let, jasně, že mi na něm vadilo spoustu věcí a nejvíc ta jeho nedochvilnost. Měli jsem období, kdy jsme se pořád hádali a málem jsme se rozvedli. Až mi při jedné naší hádce řekl, neustále mi naznačuješ, že nejsem pro tebe dost dobrý, možná bys nevyhověla ani sama sobě!“

„Tenkrát jsem se sbalila a odjela jsem do hor. Myslela jsem, že je to konec. Pronajala jsem si pokoj v takovém malém hotelu v horách. Byla zima a jak na potvoru napadlo tolik sněhu, že nás to na týden odřízlo od okolního světa. Tak jsem měla nečekaně dost času na to, být sama se sebou.“

„Přestože mě pekelně naštval, přemýšlela jsem o všem, co mi v té hádce řekl. Nejvíc o tom, že bych nevyhověla ani sama sobě. A rozhodla jsem se to změnit. Když jsem se vrátila, pustila jsem potřebu kontrolovat sebe i Toma.“

„Nebylo to ze začátku lehké, ale byla jsem pevně rozhodnutá, že to vydržím. Nevím, jestli se změnil on, nebo já, ale od té doby jsem neměla pocit, že něco dělá špatně. No dělá věci jinak než já, ale já to na něm asi miluju. Teda až na tu nedochvilnost. Ta mu zůstala.“

„Do háje já zapomněl na to prádlo!“ ozval se zády Hančin manžel. Hanka se otočila, podívala se směrem za svého muže, kde jejich zahrada končila prudkým svahem až k brance a prohlásila, „umíš ještě válet sudy?“ natáhla ruce nad hlavu a pustila se ze svahu dolů.

Dokud si nedovolíme dělat chyby, dokud budeme mít sami silnou potřebu mít všechno perfektně připravené, udělané, dokončené…

Dokud nepřestaneme přísně kontrolovat sami sebe, je velmi pravděpodobné, že náš partner se bude chovat přesně naopak.

Říká se, že protiklady se přitahují. Přemýšleli jste někdy nad tím, proč to tak je? Možná si máme navzájem dělat zrcadlo, abychom viděli sami sebe. Čím víc nás něco štve na tom druhém, tím více tu stejnou vlastnost v sobě potlačujeme. Na nevědomé úrovni hledáme v tom druhém vlastnosti, které odrážejí naše vlastní nevyřešené záležitosti.

Naše psychika obsahuje všechny existující a představitelné lidské vlastnosti; je jakýmsi hologramem celého světa: Nejsme ve světě, ale svět je v nás.“

Dovolme si trošku té kontroly pustit. Ona se neztratí, jen se přehoupne na náš protějšek.